Praví
se v něm, že na ministerstvu zahraničí zavládlo zděšení nad výsledky průzkumu
na téma, jak nás vidí obyvatelé cizích zemí (jmenovitě Japonci, Američané,
Francouzi, Britové, Rakušané a Švédové). Ukázalo se, že jsme v jejich
očích zapsáni coby rázovití lidičkové věnující se především výrobě věžních
hodin a slunečnicového oleje. A jen čtyřicet procent Francouzů a Rakušanů prý
umí naši zem ukázat na slepé mapě.
Výzkumu
se přitom zúčastnili „vzdělaní lidé, spíše střední vrstvy a elity.“
„Je
to tristní obraz,“ míní pán z agentury, která zpracovávala výsledky.
To
rozhodně.
A
tak jsem podnikla také jeden průzkum. Pravda, s odstupem několika let a jen
s jediným respondentem. Konkrétně se svou osmiletou dcerou, žákyní druhé
třídy obecné školy.
Vylovila
jsem na internetu slepou mapu Evropy.
„Miláčku?
Pojď se na něco podívat! Jestlipak poznáš, kde leží...“
„Hele,
Francie!“ zajásalo dítě a upatlalo mi monitor ukazováčkem nadšeně zapíchnutým
někam k Paříži. „A tady jsme my!“
„No
bezva, a poznala bys ještě nějaké další...“
„Německo,
Rakousko, Polsko, Slovensko, Rusko... proč tady není celý? Španělsko,
Portugalsko, Itálie, Ukrajina. A Velká Británie.“ Na monitoru přibylo dalších
deset výstavních daktyloskopických otisků. „To je nějaká nová hra? Něco jako AZ kvíz?“
„Ale
ne. Jen jsem potřebovala vědět, jestli jsi chytřejší než čtyřicet procent
Francouzů.“
„A
jsem?“
„Hm,
asi jo.“
Tu pochvalu jsem jí prostě nemohla upřít. Ale než jí vyjevím, že se může počítat k evropské elitě, na to si z výchovných důvodů bude muset ještě pár let počkat. Hádám, že minimálně tak deset.
Pokračovat dalším dopisem >>