Milý M.,

zbývá mi zodpovědět poslední otázku. Otázku, kterou mi kladou novinové titulky, průzkumy veřejného mínění, internetové ankety a tu a tam i moji známí:

Jsem hrdá na to, že pocházím z České republiky, nebo se za to stydím? 

Co je to za blbost? Proč se mě nikdo nezeptá, jestli jsem hrdá na to, že jsem bílá heterosexuální žena s šedomodrýma očima a tělesnou výškou 167 centimetrů? Protože tak pitomou otázku ještě nikdo nevymyslel.

Mám snad na tom nějakou zásluhu, ha? Tak jak na to asi můžu být hrdá? A jak se za to můžu stydět? Jednou jsem se tak narodila a nic s tím neudělám.

Dobře, uznávám, tahle komedie není fér. Položím si tedy náhradní otázku a zodpovím ji opravdu seriózně:

Čím je mi dnes vlastenectví, jaký je pro mě obsah tohoto pojmu, který mi v dětství připadal „příliš velký“, než abych jeho tíhu unesla?

Moc a moc jsem o tom přemýšlela.

Dodnes mi nepřestalo promlouvat z duše heslo naším národem je lidstvo, naší vlastí je Země a dodnes mám problém označit se za vlastence. Tedy – mám s tím problém, pokud je vlastenec definován jako ten, kdo svou rodnou zemi a svůj národ považuje za lepší než ty ostatní. Pokud však být vlastencem znamená toliko odmítat srát do vlastního hnízda, pak jsem vlastenec až na věky věků.
Zpět k prvnímu dopisu >>