Chápu.
V půlce
devadesátých let jsem nějakým nedopatřením pracovala v jedné celostátní
sportovní organizaci. V oddělení, kam si lidi chodí „vyřizovat papíry“. I
stalo se, že mi do kanceláře nakráčel pán mladšího důchodového věku a místo
pozdravu (česky) preventivně zahartusil: „Já jsem Němec, víte, slečno? Nic na
mě nezkoušejte, já si ten váš českej šlendrián líbit nenechám! Já žiju víc jak
třicet let v Německu, jsem Němec! A tohleto tady,“ máchl rukou, „to je
Ukrajina. Jo, Ukrajina!“
A
mimoděk tím perfektně vystihl obě hlavní příčiny jevu, jemuž se můj bulharský
kamarád tak podivuje. Ta první souvisí se skutečností, že nejeden z mých
krajanů by dal nevím co za to, aby se mu podařilo „odčeštit se“. Neboť, jak již
tušíme, našinec vnímá své češství jako cosi inferiorního. Ale pozor – zároveň
ví, že by na tom mohl být ještě hůř. To kdyby se byl narodil jako Ukrajinec,
Gruzínec nebo třeba právě Bulhar. A v tom tkví ta druhá příčina.
Počátkem
devadesátých let jsem – v jiném zaměstnání – měla kolegyni. A ta zase měla
dceru v mém věku, která se přibližně půl roku předtím vrátila z USA,
kde pracovala jako au-pair. Její matka mi vykládala, jaké krušné chvíle tam
juniorka zpočátku zažila.
Ne,
nikdo tam na ni nebyl zlý, právě naopak. Hostitelská rodina ji přijala velice
vlídně. Hned první den ji provedli po domě a vysvětlovali jí, kde co najde a
k čemu se to používá, tedy např. co je to televize, telefon, sprcha nebo
vodovodní kohoutek, k čemu slouží splachovací záchod, toaletní papír nebo
vypínač elektrického osvětlení. Ještě než stihli obhlídku domu dokončit, dívka
se rozplakala. Znejistělí hostitelé se domýšleli, že je těch novot na ni asi
moc najednou, i jali se ji utěšovat, že to nic, že si na všechno brzy zvykne,
jako by ty věci znala odjakživa. A vzápětí strnuli úžasem, když jim mezi vzlyky
ozřejmila, že je odjakživa zná, a právě proto že pláče. A že se jí ta prohlídka
„nejnovějších vymožeností techniky“ dotkla; že je jí líto, že ji mají za
takovou chudinku necivilizovanou.
Ano,
i ona se setkala se „syndromem německého zelináře“, až na to, že měl tvář
amerického úředníka a právničky. Domů se vrátila s pocitem studu, že
pochází ze země, o níž v té lepší cizině panuje přesvědčení, že si její
občané svítí loučemi a tělesnou potřebu chodí vykonávat do lopuší.
Stydí-li
se Čech za své češství, nezřídka bývá na vině utkvělý pocit, že žije jaksi „na
samotné výspě civilizace“. A země jako Rumunsko, Ukrajina či Uzbekistán pak
logicky leží až kdesi daleko, předaleko za ní, takže jejich obyvatelé jsou
samozřejmě ještě větší chudáci.
Soucítíme
s nimi. Ohrnujeme nad nimi nos. Očekáváme od nich projevy vděčnosti. Za
to, že jim umožňujeme uklízet záchody, doplňovat zboží v supermarketech a
vykonávat pomocné stavební práce. A shledáme-li na nově postaveném domě nějakou
závadu, řekneme: „No jo, co chceš, když to stavěly Úkáčka.“ (A svým způsobem
máme pravdu. Fakt. No pověz – jak asi může vypadat vodovodní potrubí
instalované doktorem filosofie nebo okenní izolace zhotovená učitelem zpěvu?)
Poníženi
německým zelinářem se vyvyšujeme nad rumunského inženýra a cizinců z „těch
horších“ zemí se ptáme, jestli se cítí být Čechy. A žasneme, že leckterý Ukrajinec
má svou rodnou zemi rád a že může existovat i takový přírodní úkaz jako třeba
kazašský vlastenec.
Kdyby
k nám můj kamarád přibyl z Francie či Dánska, otázku, jestli se už
cítí být Čechem, by patrně hned tak nedostal. Ale coby chasník přiharcovavší z Bulharska
může být přece rád, že se dostal „na Západ“, pročež se očekává, že hledí, jak
se co nejdříve odbulharštit; a ptát se, jestli už se mu to povedlo, je tudíž
víc než namístě. V našich očích pro něj Česko nutně musí být tím, čím je
pro nás Německo či Amerika. Zemí zaslíbenou. Zemí, kde se konečně naučí čistit
si zuby dvakrát denně, neplivat na chodník, jíst příborem a neříhat u stolu.
Pokračovat dalším dopisem >>
Pokračovat dalším dopisem >>