A
tak se i české odmítání češství potkalo v čase a prostoru
s celoevropským odvrhováním konceptu národa a národního uvědomění jako
takového.
Vzhledem
k těmto větám je zřejmé, že nejpozději teď nadchází okamžik, kdy se mi
moje předsevzetí psát o specificky české realitě definitivně vymkne
z rukou. Ale mám-li dopovědět, co jsem načala, musím se s tím smířit.
Hitlerův
duch dodnes straší v celé Evropě. A je v lidské povaze děsit se
myšlenek, jichž se zmocnil někdo obzvláště odporný. Myšlenek původně neškodných
nebo dokonce prospěšných, které ta či ona bytost z rodu těch, které se
zdráháme nazvat lidskými, překroutila, pokřivila a zmrzačila do podoby,
v níž je mohla použít jako nástroj k šíření zla.
Kolik
takových myšlenek v průběhu lidské historie upadlo v nemilost a
zapomnění? Kolik ctností se proměnilo v nectnosti, kolik ryzích a čistých
pravd bylo více či méně vědomě zavrženo jako bohapusté lži?
Dávnější
evropská minulost zrodila zástupy lidí chovajících přesvědčení, že náboženství
je zlo, neboť právě kvůli němu se vedlo nejvíce válek, a že nebýt náboženství,
byli bychom jich ušetřeni. Ta novější pak po sobě zanechala neméně početné,
ne-li ještě početnější zástupy dospěvší k závěru, že stejně se to má i
s národem. A nemalý je i průnik těchto množin reprezentovaný těmi, kdo
volají: „Zrušme náboženství, zrušme národy, a na světě bude konečně klid!“
Otázka
je, jestli bychom toho ve jménu nastolení „konečného a definitivního klidu“
nemuseli zrušit mnohem víc. Například soukromé vlastnictví (ale to už se taky
zkoušelo a výsledky tohoto pokusu jsou známé), pohlavní pud, lásku, touhu po
poznání, peníze, nadání, vnímání krásy... jo, toho by se našlo.
Hitlerův
duch dodnes straší v celé Evropě a je to převážně jeho vina, že se slova
jako národ či vlast přesouvají málem mezi vulgarismy.
Exorcisté
vyšli z módy, a tak se proti tomuto duchovi zaštiťujeme tvrzením, že národ
je pouhý sociální konstrukt a národnost není objektivně daná vlastnost, kterou by
bylo lze nezávisle určovat. A pro jistotu ještě tím, že jak jedno, tak druhé
prohlásíme za staromódní přežitek, od nějž se moderní, progresivně smýšlející
jedinec musí odvrátit, nejlépe s tváří zkřivenou zhnusením.
Pane
na nebi! Což fakt, že jsem se ve zcela konkrétních časoprostorových
souřadnicích narodila zcela konkrétním rodičům, není objektivní danost? Lze to
snad zpochybnit? Lze to změnit? A co jiného je národnost než příslušnost
k místu a času, kde jsme se narodili, a k těm, z nichž jsme se
narodili?
Poslední
dobou jako bychom za přežitek a sociální konstrukt označovali všechno,
s čím si náhle jakoby nevíme rady, před čím ke svému vlastnímu překvapení
najednou stojíme znejistělí a nečekaně nazí. Rodinu, pohlaví, lásku partnerskou
i mateřskou, zdraví a nemoc, bohatství a chudobu, stáří i mládí.
Vše,
co od nás vyžaduje hlubší ponor, vše, s čím se nejde vypořádat pomocí ryze
racionální úvahy, na niž jsme před pár stoletími začali spoléhat jako na
všelék, všechna témata, do kterých nelze proniknout, aniž bychom se angažovali
celou svou bytostí včetně její ne-racionální stránky, odmávneme jako „nic než
sociální konstrukt“ a ocejchujeme jako cosi apriori škodlivého, jako zboží
s prošlou záruční lhůtou, jako přežitek. Tedy jako něco, co žije déle, než žít mělo, a mělo by se
tudíž urychleně hotovit k zániku; včera bylo pozdě.
Ve
snaze vymezit se proti hlupákům, kteří by homosexuály nejraději bičovali a ženy
přivazovali k plotně a upírali jim volební právo, se rozhodneme tvrdit, že
se ženami a muži nerodíme, ale teprve se jimi stáváme v důsledku života v té
které společnosti. Ve snaze zabránit diskriminaci nemocných vyhlásíme, že
nemocný člověk není nemocný, že je pouze „jiný“. Bojíme se bolestného rozchodu
s tím, koho jsme s to milovat více než sebe sama, a tak se
preventivně zříkáme jednoho z nejdůležitějších atributů lidskosti, totiž
schopnosti milovat, a dáváme jí nálepku pouhé hormonální bouře. A jati děsem z nacistické
ideologie pro jistotu odvrhneme celý koncept národa jako takový.
A
tak v hrůze ze starých dogmat zavádíme dogmata nová. Dogmata, o nichž se
domníváme, že nás zprostí všech rysů, které nás jakkoli determinují, neboť
právě existenci těchto determinujících rysů považujeme za příčinu všeho
dosavadního zla na Zemi, protože v nich spatřujeme příliš snadné záchytné
body pro potenciálního příštího Hitlera, Stalina či Pol Pota. A neuvědomujeme
si, že tím otevíráme dveře mnohem většímu a pro většinu z nás díkybohu až
dosud nepředstavitelnému zlu, totiž totální ztrátě identity.
Bohatá
postarší vdova z Itálie, tělesně postižený chlapec z Anglie, chudá
svobodná matka z Francie nebo zdravý, mladý a silný chlap z Maďarska jsou
možná popisy budící potenciálně předsudečné emoce, ale jsou to popisy
konkrétních, s davem nesplývajících lidí. Lidí s tváří, lidí,
s nimiž můžeme soucítit, jež můžeme potěšit, jimž můžeme pomoct nebo od
nich pomoc žádat. Oproti tomu jakási blíže neurčená osoba blíže neurčeného
pohlaví, národnosti a věku je... kdo, proboha?
Zrušit
ve strachu z nacismu koncept národa je jako nechat zplanět všechna pole,
protože z obilí se vyrábí chléb, kterým se lze při troše neopatrnosti
udusit. Je to jako nedat novorozenému dítěti jméno, protože není jména, které by
nešlo zpitvořit a udělat tak z jeho nositele terč výsměchu.
Hrozíme
se, aby se zlo v té či oné podobě znovu neujalo vlády, a proto jsme se
rozhodli nezavdávat mu k tomu ani tu nejmenší příčinu. A sotva nás napadá,
že mu tím vlastně ustupujeme, že hrajeme podle jeho not, že se mu přizpůsobujeme. Že mu ustupujeme a přizpůsobujeme se mu
stejně, jako to před tři čtvrtě stoletím udělali premiéři Francie a Velké
Británie.
Ať
dám dítěti jakékoli jméno, nemůžu mu zaručit, že se mu kvůli němu nebudou
vysmívat. Že se mu nebude vysmívat ten, kdo je z nějakého důvodu bude
chtít zesměšnit.
Ale
můžu a musím a chci mu zaručit, že kdo se mu bude vysmívat kvůli jménu, ten to
ode mě schytá. A že je naučím, aby to jednou, až na to bude mít sílu a
zkušenosti, dokázalo i samo, a aby se stejně dokázalo postavit i těm, kteří
budou bezdůvodně nebo pod nějakou zástupnou záminkou chtít ubližovat druhým.
Pokračovat dalším dopisem >>
Pokračovat dalším dopisem >>