Milý M.,

nejen jedinci, ale ani společenství nežijí ve vzduchoprázdnu. A stejně jako se protínají osudy jednotlivých lidí a síť jejich kroků je protkána bezpočtem styčných a rezonančních bodů, setkávají se i životní dráhy rodin, vsí, měst, národů a státních celků.

A tak se i české odmítání češství potkalo v čase a prostoru s celoevropským odvrhováním konceptu národa a národního uvědomění jako takového.

Vzhledem k těmto větám je zřejmé, že nejpozději teď nadchází okamžik, kdy se mi moje předsevzetí psát o specificky české realitě definitivně vymkne z rukou. Ale mám-li dopovědět, co jsem načala, musím se s tím smířit.

Hitlerův duch dodnes straší v celé Evropě. A je v lidské povaze děsit se myšlenek, jichž se zmocnil někdo obzvláště odporný. Myšlenek původně neškodných nebo dokonce prospěšných, které ta či ona bytost z rodu těch, které se zdráháme nazvat lidskými, překroutila, pokřivila a zmrzačila do podoby, v níž je mohla použít jako nástroj k šíření zla.

Kolik takových myšlenek v průběhu lidské historie upadlo v nemilost a zapomnění? Kolik ctností se proměnilo v nectnosti, kolik ryzích a čistých pravd bylo více či méně vědomě zavrženo jako bohapusté lži?

Dávnější evropská minulost zrodila zástupy lidí chovajících přesvědčení, že náboženství je zlo, neboť právě kvůli němu se vedlo nejvíce válek, a že nebýt náboženství, byli bychom jich ušetřeni. Ta novější pak po sobě zanechala neméně početné, ne-li ještě početnější zástupy dospěvší k závěru, že stejně se to má i s národem. A nemalý je i průnik těchto množin reprezentovaný těmi, kdo volají: „Zrušme náboženství, zrušme národy, a na světě bude konečně klid!“

Otázka je, jestli bychom toho ve jménu nastolení „konečného a definitivního klidu“ nemuseli zrušit mnohem víc. Například soukromé vlastnictví (ale to už se taky zkoušelo a výsledky tohoto pokusu jsou známé), pohlavní pud, lásku, touhu po poznání, peníze, nadání, vnímání krásy... jo, toho by se našlo.

Hitlerův duch dodnes straší v celé Evropě a je to převážně jeho vina, že se slova jako národ či vlast přesouvají málem mezi vulgarismy.

Exorcisté vyšli z módy, a tak se proti tomuto duchovi zaštiťujeme tvrzením, že národ je pouhý sociální konstrukt a národnost není objektivně daná vlastnost, kterou by bylo lze nezávisle určovat. A pro jistotu ještě tím, že jak jedno, tak druhé prohlásíme za staromódní přežitek, od nějž se moderní, progresivně smýšlející jedinec musí odvrátit, nejlépe s tváří zkřivenou zhnusením.

Pane na nebi! Což fakt, že jsem se ve zcela konkrétních časoprostorových souřadnicích narodila zcela konkrétním rodičům, není objektivní danost? Lze to snad zpochybnit? Lze to změnit? A co jiného je národnost než příslušnost k místu a času, kde jsme se narodili, a k těm, z nichž jsme se narodili?

Poslední dobou jako bychom za přežitek a sociální konstrukt označovali všechno, s čím si náhle jakoby nevíme rady, před čím ke svému vlastnímu překvapení najednou stojíme znejistělí a nečekaně nazí. Rodinu, pohlaví, lásku partnerskou i mateřskou, zdraví a nemoc, bohatství a chudobu, stáří i mládí.

Vše, co od nás vyžaduje hlubší ponor, vše, s čím se nejde vypořádat pomocí ryze racionální úvahy, na niž jsme před pár stoletími začali spoléhat jako na všelék, všechna témata, do kterých nelze proniknout, aniž bychom se angažovali celou svou bytostí včetně její ne-racionální stránky, odmávneme jako „nic než sociální konstrukt“ a ocejchujeme jako cosi apriori škodlivého, jako zboží s prošlou záruční lhůtou, jako přežitek. Tedy jako něco, co žije déle, než žít mělo, a mělo by se tudíž urychleně hotovit k zániku; včera bylo pozdě.

Ve snaze vymezit se proti hlupákům, kteří by homosexuály nejraději bičovali a ženy přivazovali k plotně a upírali jim volební právo, se rozhodneme tvrdit, že se ženami a muži nerodíme, ale teprve se jimi stáváme v důsledku života v té které společnosti. Ve snaze zabránit diskriminaci nemocných vyhlásíme, že nemocný člověk není nemocný, že je pouze „jiný“. Bojíme se bolestného rozchodu s tím, koho jsme s to milovat více než sebe sama, a tak se preventivně zříkáme jednoho z nejdůležitějších atributů lidskosti, totiž schopnosti milovat, a dáváme jí nálepku pouhé hormonální bouře. A jati děsem z nacistické ideologie pro jistotu odvrhneme celý koncept národa jako takový.

A tak v hrůze ze starých dogmat zavádíme dogmata nová. Dogmata, o nichž se domníváme, že nás zprostí všech rysů, které nás jakkoli determinují, neboť právě existenci těchto determinujících rysů považujeme za příčinu všeho dosavadního zla na Zemi, protože v nich spatřujeme příliš snadné záchytné body pro potenciálního příštího Hitlera, Stalina či Pol Pota. A neuvědomujeme si, že tím otevíráme dveře mnohem většímu a pro většinu z nás díkybohu až dosud nepředstavitelnému zlu, totiž totální ztrátě identity.

Bohatá postarší vdova z Itálie, tělesně postižený chlapec z Anglie, chudá svobodná matka z Francie nebo zdravý, mladý a silný chlap z Maďarska jsou možná popisy budící potenciálně předsudečné emoce, ale jsou to popisy konkrétních, s davem nesplývajících lidí. Lidí s tváří, lidí, s nimiž můžeme soucítit, jež můžeme potěšit, jimž můžeme pomoct nebo od nich pomoc žádat. Oproti tomu jakási blíže neurčená osoba blíže neurčeného pohlaví, národnosti a věku je... kdo, proboha?

Zrušit ve strachu z nacismu koncept národa je jako nechat zplanět všechna pole, protože z obilí se vyrábí chléb, kterým se lze při troše neopatrnosti udusit. Je to jako nedat novorozenému dítěti jméno, protože není jména, které by nešlo zpitvořit a udělat tak z jeho nositele terč výsměchu.

Hrozíme se, aby se zlo v té či oné podobě znovu neujalo vlády, a proto jsme se rozhodli nezavdávat mu k tomu ani tu nejmenší příčinu. A sotva nás napadá, že mu tím vlastně ustupujeme, že hrajeme podle jeho not, že se mu přizpůsobujeme. Že mu ustupujeme a přizpůsobujeme se mu stejně, jako to před tři čtvrtě stoletím udělali premiéři Francie a Velké Británie. 

Ať dám dítěti jakékoli jméno, nemůžu mu zaručit, že se mu kvůli němu nebudou vysmívat. Že se mu nebude vysmívat ten, kdo je z nějakého důvodu bude chtít zesměšnit. 

Ale můžu a musím a chci mu zaručit, že kdo se mu bude vysmívat kvůli jménu, ten to ode mě schytá. A že je naučím, aby to jednou, až na to bude mít sílu a zkušenosti, dokázalo i samo, a aby se stejně dokázalo postavit i těm, kteří budou bezdůvodně nebo pod nějakou zástupnou záminkou chtít ubližovat druhým.
Pokračovat dalším dopisem >>