Nejdříve
a nejvíckrát jsem četla Zámek.
Daroval mi ho bratranec pod vánoční stromeček. Bylo mi necelých šestnáct a po dlouhé
době u nás směl Kafka vyjít. Do té chvíle jsem věděla jen tolik, že Kafka je
léta zakazovaný + pěkně ujetý spisovatel + Žid + tuberák = velmi, velmi
zajímavý umělec.
Bratrancův
dar se mi přihodil ve věku, kdy jsem ze všeho nejvíc toužila po vyšinutí. Po
všem nenormálním, neběžném, po všem nelineárním, experimentálním, potřeštěném,
po něčem, co mě dovede nebo mi aspoň otevře průhledy, okna a dveře někam, kde
poznám to, o čem se nemluví. Po něčem nedialektickém, nemarxistickém,
nejednoznačném, ne-racionálním, nerozumovém. Objevovala jsem surrealisty, namísto
fotky popové hvězdy mi nad stolem visel oxeroxovaný portrét Arthura Rimbauda.
Sáhla
jsem po té knížce lačně a začala ji číst prakticky okamžitě. První dojem
pravil, že je to naprosto nesrozumitelné. To mě potěšilo. Mlhavé pletence slov
a vět, místy se mlha trhá a objevuje se nazlátle zelenavý záblesk, ale záhy se
zase vytrácí v nachově stříbřitém příšeří. V příšeří, kde číhají
příšery.
Zpočátku
jsem se na to pokoušela jít hlavou, to jest vracela jsem se tu o pár řádek, tu
o několik stránek zpět, hledala vnitřní logiku příběhu a stále jsem měla pocit,
že mi něco uniká, že jsem si někde něčeho zapomněla všimnout, že jsem něco
nepochopila, že být chytřejší a pozornější, jistě bych chápala víc.
Ale
s knížkou nebyla řeč. Usoudila jsem tedy, že se na tuhle věc musí jinak, neb
to koneckonců není běžná kniha, a proto se nemůže číst běžným způsobem.
Přestala jsem ji tedy číst jako knihu a začala ji číst jako obraz. Přestala
jsem ji sledovat jako linii a začala si ji prohlížet jako plochu, jako
bezrozměrný, bezčasý prostor. Vzala jsem to znovu od začátku a usmyslela si
přečíst to jedním dechem, už se nevracet ani o písmenko, projít tím jako
neznámou krajinou, po vzoru pohádkového hrdiny, který se cestou nesmí ohlédnout.
Dívat se, ale ne moc, jen tak úkosem, jako se díváme na takové ty opticky rafinované
obrázky, na které se nesmí zaměřit přímý pohled, aby nezmizely.
Po
několika dnech jsem od knížky vstala, značně obluzena, dezorientována, a přesto
s pocitem prozření. Hrda na vynález nové čtenářské metody jako Kolumbus na
objev Ameriky jsem ji během následujících dvou let uplatnila na zbytek Kafkova
díla.
Kafku
tenkrát četl leckdo. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let vypuklo hotové
kafkovské šílenství. A všichni měli potřebu o Kafkovi diskutovat. Já vůbec ne,
mně se o něm mluvit nechtělo. Nechtělo se mi mluvit o existenciálním běsu,
vykořeněnosti, jazykových prostředcích, autorových záměrech, rozebírat jeho
duševní zdraví. Všichni do jednoho kolem mě prohlašovali, že Kafka je náročné
čtení, že není lehké se textem prokousat, že to chce obrovské soustředění. Když
si nedali pokoj, nafrněně jsem konstatovala jen tolik, že Kafka NENÍ na čtení
složitý a že jsem ty knížky četla „úplně normálně“, tj. od začátku do konce,
nechala se jimi vtáhnout a vykašlala se na nějaká skrytá poselství a tajné
šifry, protože skrytá poselství jsou zjevná a šifry v těch knihách nejsou
vůbec. Pochopitelně mě považovali za povrchní blbku. Ale to mi nevadilo. Byla
jsem Kafkou uhranutá a odmítala jsem ho luštit. Jednak mi stav uhranutí
vyhovoval, jednak jsem už tenkrát drze tvrdila, že umělecké dílo není křížovka.
Uplynulo dalších pár let. Kafkův portrét visel v Praze na každém
rohu, díval se z každého knihkupectví, zdobil obálky turistických
průvodců, skvěl se na tričkách, hrníčcích, pohlednicích, plakátech.
Z Kafky se stal úžasný prodejní a marketingový artikl, bylo překafkováno.
Já
ty roky proležela ve středověkých traktátech, v beatnicích, Rushdiem,
Castañedovi. Na Kafku jsem postupně skoro zapomněla, a když jsem si vzpomněla,
brala jsem své někdejší okouzlení s nadhledem zmoudřelého (ve skutečnosti
spíš přemoudřelého) dítěte. Ve dvaadvaceti jsem ke svým šestnácti měla vztah
asi jako osmdesátiletý kmet k letům, kdy za sebou po návsi tahal dřevěného
kačera. Kafka mi s odstupem pořád připadal jako dosti zajímavý šílenec a
vcelku pozoruhodný vizionář, ale najednou mi byl příliš „laický“. Jako by jen
zdáli vytušil obrysy světů, které jiní prochodili křížem krážem, jako by jen
z pootevřených dveří zahlédl to, co jiní viděli zblízka. Proces mi proti Satanským veršům, Foucaultovu
kyvadlu či Nahému obědu přišel,
no, takový nedodělaný. Ano, Kafka stále stál za zaznamenání, ale pouze coby
předchůdce něčeho velkolepějšího. A já už si na něj připadala velká.
Shodou okolností – a zřejmě i vinou zběsilé komercionalizace Kafky – se někdy v té době situace mezi pražskými intelektuály a alternativci změnila. Byli Kafkou přesyceni. Odpovědět na otázku po oblíbeném spisovateli „Kafka“ znamenalo poměrně spolehlivě se znemožnit. „No jo, tady si někdo hraje na zajímavýho, a ví prd.“ „Tady se někdo chytil módní vlny.“ Z Kafky se stal trapný suvenýr, stejně nejapný jako matrjoška na Karlově mostě. A do určité míry jím v jistých kruzích zůstává dodnes.
Shodou okolností – a zřejmě i vinou zběsilé komercionalizace Kafky – se někdy v té době situace mezi pražskými intelektuály a alternativci změnila. Byli Kafkou přesyceni. Odpovědět na otázku po oblíbeném spisovateli „Kafka“ znamenalo poměrně spolehlivě se znemožnit. „No jo, tady si někdo hraje na zajímavýho, a ví prd.“ „Tady se někdo chytil módní vlny.“ Z Kafky se stal trapný suvenýr, stejně nejapný jako matrjoška na Karlově mostě. A do určité míry jím v jistých kruzích zůstává dodnes.
Uplynulo
několik dalších let. Už nevím, z jakého podnětu jsem se Kafkou začala
zaobírat znovu, možná když jsem při stěhování balila knihovnu. Otevřela jsem
knížku – a hle! Četla jsem zase „jen tak“. Ale tentokrát „jen tak ,jen tak‘“. Uvítal
mě úplně normální, jasný, zřetelný, hladce a přehledně čitelný příběh; všechno
v něm bylo krystalicky jednoznačné, láska, bolest, touha, naděje. Mlhy se zvedly,
v krajině příběhu se rozjasnilo. Kafka byl jiný. Já byla jiná. Přede mnou
se otevíraly prosté, každodenní příběhy, jaké se dějí nám všem. Nešlo mi to do
hlavy. Ano, věděla jsem, že tohle se s knížkami stává, ale takhle moc?
Najednou
jsem viděla úplně nového Kafku. Žádnou zdepresovanou tuberáckou trosku, žádného
mimoně, žádného oněginovského zbytečného člověka, žádnou třtinu zmítanou poryvy
událostí a neuróz, žádného neživotaschopného křehkého intelektuála, žádného
nanicovatého solitéra ani zasněného blouznivce. Ze stejného puzzle stejných
informací, jaké jsem o něm měla už dřív, se mi najednou poskládal jiný Kafka.
Kafka
mužný, racionální, věcný, pronikavý, střízlivý, praktický, houževnatý,
pracovitý, cílevědomý. Člověk, který byl díky své práci zvyklý vídat lidská
neštěstí a nesesypávat se z nich. Kafka milující a milovaný, trpící a plný
života. Horoucí, světaznalý, zorientovaný. Člověk s konkrétními životními
plány a politickým názorem. „Jen“ prostě dostal tuberkulózu a moc brzy umřel.
Ale to, co psal, nejsou blouznivé, chaotické vize, není to impresionistická
mlha nad blaty. Vize to je, ale přesná, uvážená, uměřená, nepřebujelá,
konkrétní. Žádný Munchův Výkřik,
žádný děs z nahlédnutí nelidské podstaty lidskosti. Nahlédnutí samo ano,
ale děsuprosté, střízlivé, soucitné, konstatující, a přesto vášnivé.
Třeba
se ještě dočkám dalších překvapení, ale teď vidím Kafku takto a jsem
přesvědčena, že tohle je ten skutečný Kafka. A od té doby, kdy ho tak vidím, ho
nejen miluju, ale nesmírně si ho vážím.
A proč Kafka patří k tématu češství? Protože se narodil v Praze? Protože v ní prožil většinu života? Ne. Protože Kafka NENÍ český spisovatel.
Pokračovat dalším dopisem >>