Skoro všechno, co se vyrobilo doma a dalo se to doma koupit, bylo – naprosto objektivně – hrozné a nebo aspoň horší než totéž v západním provedení. Nebo to pro jistotu nebylo vůbec. Čokoládou počínaje, oblečením, hifi technikou a automobily konče. Všeho bylo málo a bylo to hnusné, nezáživné a plnilo to výlučně své základní funkce. Čokoláda byla sladká, oblečení hřálo, rádio hrálo a auto jezdilo. O tom, že by to třeba mohlo být ještě hezké, vkusné a nápadité, jsme si mohli nechat jen zdát. A s některými méně hmotnými „produkty“ to vypadalo ještě hůř, neboť domácí (rozuměj nezakázaná) hudba se většinou poslouchat nedala a domácí filmy nebyly ke koukání. Slušné knihy se koupit daly, ale jen některé, ty „nezávadné“.
Asi
tak v deseti letech každý pochopil, že kdo má doma český gramofon, je
trapnej. A kdo nemá džíny, je ještě trapnější. Kdo mohl (směl), jel aspoň do
Maďarska nebo do Jugoslávie a koupil tam dětem mikinu s mikymausem. Kdo
mikinu s mikymausem nevlastnil, chodil v pleteném propínacím svetru od babičky
a byl trapnej. A kdo ji vlastnil, nosil ji tak dlouho a často, až se obrázek
skoro úplně sepral a lemy rukávů se vytahaly.
Přibližně
o rok či dva později jsem se doma probírala přihrádkou se starými, nehranými
gramofonovými deskami; chtěla jsem se pobavit, jaké vykopávky poslouchali naši
zamlada. Hm, nějaký ten jazz, ale jinak samé staré známé tváře, jen v o
dvacet let mladším vydání. Neckář, Vondráčková, Pilarová, Gott... A pak jsem
najednou držela v ruce desku s fotkou zpěvačky, o které jsem
v životě neslyšela. Určitě nějaká zapadlá, bezvýznamná nula, něco
předpotopního, napadlo mě.
„Mami,
kdo je to Marta Kubišová?“ houkla jsem pro forma do kuchyně, abych si ten
předpoklad ověřila. A toho dne jsem se dověděla a vzala na vědomí, že v naší
zemi existují zakázaní zpěváci, zakázaní herci, zakázaní spisovatelé, zakázaný
leckdo.
Někdy
v tom věku se do dětských her začíná mísit mudrování o „životě, vesmíru a
tak vůbec“. Za mých časů do něj spadalo i probírání otázky emigrace, tedy zda
já, Máňa či Franta uvažujeme o tom, že odsud jednou zdrhneme. Až budeme velcí.
Desítky rozhovorů, desítky hodin. Naprosto samozřejmých rozhovorů a naprosto
samozřejmých hodin zrozených z naprosto samozřejmého faktu, že žijeme
v zemi, z níž se neodjíždí, ale utíká.
Když
jsem povyrostla ještě víc, stalo se něco do té doby nevídaného. Nelson Mandela,
tehdy ještě vězněný, slavil sedmdesátiny a ve Wembley se u té příležitosti
konal koncert. Ne, to nevídané nebylo, nevídané bylo to, že naše televize ten
koncert odvysílala. Asi ne celý a každopádně ne najednou. Rozdělili ho na tři
nebo čtyři části a postupně je pustili do vysílání. Ale odvysílali je.
A
já tehdy prvně viděla a slyšela Stinga, UB 40, Simple Minds, Eurythmics.
Muziku, která se v žádném ohledu nedala srovnat s valnou většinou
toho, co jsem znala z domova. Opravdovou muziku. Ale kromě těch úžasných
muzikantů a zpěváků jsem viděla i lidi pod pódiem, prostě obecenstvo.
Z velké části své vrstevníky a skoro-vrstevníky. Tančili, vlnili se,
podupávali do rytmu, zpívali si, mávali rukama nad hlavou, objímali se, smáli
se. A taky měli na sobě oblečení, na jaké já nemohla ani pomyslet. Rozuměj –
žádné extravagantní kostýmy, ale džíny, trička s obrázky, tenisky.
Seděla
jsem u televize jako přikovaná a všechno jsem si to nahrávala na mizerný
kazeťák, svůj první, co jsem rok předtím dostala za přijímačky na gympl, a
s otevřenou hubou civěla – na obecenstvo možná ještě víc než na
protagonisty. A tehdy, pamatuju si to naprosto přesně, mi vyklouzl plačtivý,
zoufalý povzdech: „Co jsem komu udělala, že jsem se narodila v Čechách!“
Ne mikymaus, ne mikrovlnka, ne džíny a mercedes, ale ta muzika a ti lidé, co byli u toho, mi definitivně, zřetelně a nepřeslechnutelně řekli, že „tady“ si můžu leda tak na něco hrát, že doopravdy žít v „tomhle“ se nedá. Že všechno si tu můžu namlouvat a malovat si, že tenhle život je normální, ale že vždycky budu vědět, že není, že vždycky budu sama sebe obelhávat a budu to vědět. A že otázku emigrace mám tímto de facto vyřešenou. Co jsem komu udělala, že jsem se narodila v Čechách...
Pokračovat dalším dopisem >>