Nejen Rolling Stones. Po pádu železné opony postupně přijíždějí do Prahy i legendy punkové hudební scény. Mezi prvními The Exploited.
Jejich
koncert má začít za pár minut. Před holešovickým kulturákem se tlačí dav. Mísí
se v něm dva druhy lidí, zběžným pohledem snadno rozeznatelné. Ti první,
převážně v černém nebo různě pomalovaném oblečení a s výstředními účesy
nebo s dlouhými vlasy, mají v kapse vstupenku nebo doufají, že ji
ještě na poslední chvíli seženou nebo že nějak ukecají pořadatele. Druzí, ti
v baňatých zelených bundách a s holými hlavami, tu nejsou kvůli
muzice; přišli proto, že věděli, že tu budou ti první.
Při
krajích skrumáže nezúčastněně postávají dvojice a trojice policistů. Od vchodu
se táhnou rovnoběžky bílých policejních plůtků tvořících koridor pro platící
návštěvníky a po pár metrech se pravoúhle rozevírají na obě strany a zahrazují
přístup na obě křídla širokého schodiště. Ale zahrazen je i přístup ke
koridoru. Živou hrází. Živou hrází, která třímá v rukou klacky a řetězy.
Hrází tvořenou výhradně těmi druhými. Kdykoli se někdo z těch prvních
pokusí přiblížit ke koridoru, hráz se zavlní, klacky se rozkmitají a
opovážlivec se s řevem válí po chodníku; teprve potom se smí
z posledních sil doplazit ke vchodu, kde ho pořadatelé po předložení vstupenky pustí dovnitř.
Stojím
pár metrů před hrází. Držím vstupenku ve vztyčené ruce, aby bylo vidět, že ji
mám. Prasklo na ni skoro celé měsíční kapesné. Bojím se, ale chci dovnitř.
Přece si nenechám bandou nácků diktovat, kam smím a nesmím chodit. Udělám tři
kroky. Ten třetí už nedokončím. Ze tří stran ke mně přiletí tři holky
s vyholenými hlavami a s kusy tlustých kabelů v rukou. Au! Rameno.
Hlava. Něco mi stříkne do obličeje, nějaký sprej. Potom chvíli nic...
Ležím.
Někde za zdí nebo zdmi duní ozvěny bicích a basy. Otevírám oči. Sklánějí se
nade mnou dva obličeje s bílými čelenkami. Asi zdravotní služba nebo tak
něco. „Fuj, konečně! Že ti to ale trvalo...“ Zašátrám kolem sebe a po stranách
nahmatávám rám nosítek. Cítím, že se tvářím přiblble.
„Kolik je hodin?“
„Bude
devět, kousek ještě stihneš.“
Kousek?
Tam venku, když se to... kolik bylo?
Pár
písniček opravdu ještě stihnu. S flastrem na čele, tamponem v nose a s
nějakou tabletkou na uklidnění rozpouštějící se v krevním řečišti. Vibrují
mi kolena, motá se mi hlava, špatně slyším na jedno ucho. Kdyby místo punkrocku
hráli dechovku, možná bych to ani nepoznala.
Když
se asi půl hodiny nato na gumových nohou vypotácím z kulturáku, venku
ještě pořád nezúčastněně postávají dvojice a trojice policistů.
Léto
až podzim 1991
Centrem Prahy pravidelně pochodují desítky až stovky skinheadů. Zdvižené pravice. „Sieg Heil!“ „Cikáni do plynu!“ Jen vzácně je někdo zatčen. Ještě vzácněji z něčeho obviněn.
Centrem Prahy pravidelně pochodují desítky až stovky skinheadů. Zdvižené pravice. „Sieg Heil!“ „Cikáni do plynu!“ Jen vzácně je někdo zatčen. Ještě vzácněji z něčeho obviněn.
Zprávy
o chystaných akcích se většinou rozkřiknou. Pořádají se živelné protiakce.
Jednou takhle zase okouníme kolem mašírujícího průvodu a křičíme:
„Pryč
s fašismem!“ „Neschvalujte rasismus!“
„Drž
hubu, nebo tě seberu za rušení veřejnýho pořádku,“ okřikne mě policista.
„A
oni řvát můžou? A hajlovat?“ opáčím uštěpačně.
„Je
to řádně nahlášená demonstrace. Vy jste nenahlásili nic.“
„Takže
když si dopředu nahlásím, že budu hajlovat, tak je to v pořádku? Sdělte mi
vaše služební číslo, ať vím, na koho si mám stěžovat.“
„Drž
hubu a vypadni. Taky bys mohla omylem dostat na prdel.“
„To
nemá cenu, jdeme,“ tahá mě za rukáv kamarádka. No jo, tak tedy jdeme.
„Tak
proč tam lezete, když to nemáte nahlášený?“
„Ježíšmarjá,
mami (tati, babi, Franto, Máňo, paní Nováková...)! Jsou to normální náckové!
Hajlujou. Skandujou: ‚Cikáni do plynu!‘ To máme dělat, jako že nic? Vždyť je to
hrozný! Něco se přece dělat musí! Je přece nutný na to upozornit!“
„Blbost.
Bůhví, co jsi viděla. A i kdyby. To nemůžou myslet vážně. Je to klukovina.
Vyrostou z toho.“
„Jo,
vyrostou, to je fakt. A nechaj si narůst vlasy, svlíknou bombera, natáhnou sako
s kravatou a budou kandidovat do parlamentu. Ale ještě předtím někoho
zabijou. A už to nebude trvat dlouho.“
„V
dnešní době? Tady? Rasistická vražda? Vyloučený. Prostě přeháníš. Jako
obvykle.“
10.
srpna 1991
Hradec
Králové. Do místnosti klubu Romské iniciativy vhodila skupina skinheadů cihlu.
Za nejasných okolností byl smrtelně zraněn dvaapadesátiletý Rom J. S. Případ se
řešil jako přestupek. (Citováno ze serveru tyden.cz.)
28.
srpna 1991
Jičíněves.
Dvaadvacetiletý skinhead P. K. v opilosti brutálně zabil šestiletého R. R.
Pachatel chtěl po činu ještě zapálit dům, v němž žijí Romové. Krajský soud ho
odsoudil 20. května 1992 k 17 letům vězení v třetí nápravné skupině a uložil
protialkoholní léčení. (Citováno ze serveru tyden.cz.)
Červen
1992
Devátá
hodina večerní, venku je ještě vidět. Scházím se svým přítelem po schůdcích do
metra. Z levého tunelu už začíná profukovat nápor vzduchu tlačeného
přijíždějící soupravou. Tou „naší“. Na pravé straně nástupiště stojí hlouček
skinheadů. Kolik jich je? Osm? Deset? Možná dvanáct. Nebudeme se jim líbit.
Přítelovo černé číro na ně zapůsobí jako červený hadr na býka. Vteřina, druhá,
třetí. Skupina se s dusotem rozběhne. Ve čtvrté vteřině už mě drží čtyři
silné ruce o hlavu větších kluků. Přítel leží na zemi, do hlavy ho kope několik
párů těžkých bot s okovanými špičkami. Krev na cárech bílé košile. Kopanec
do žaludku. Zvratky. Křičím o pomoc. Metro přijelo a zastavilo. Kolem nás bez
zájmu proudí zástup vystupujících pasažérů. Nemůžeme se dostat dovnitř. Metro
odjíždí. Vzápětí přijíždí vlak k druhému nástupišti. Útočníci mizejí v jeho
vagonech. Po pár minutách se namáhavě vsuneme do další soupravy. Roztrhaní,
zakrvácení. Přítel má vlasy slepené zasychající krví. Dojedeme jednu zastávku
na konečnou. Vyhrabeme se po schodech do horního vestibulu a ťukáme na kabinu
dozorčí.
„Přepadli
nás. Na Strašnický. Skini. Smíme si zavolat?“ Než se dovolám tátovi, aby pro
nás přijel autem a zavezl nás do nemocnice, přítel dvakrát omdlí.
V nemocniční čekárně omdlí potřetí.
Vyšetřovna.
„Je to jen středně těžký otřes mozku, ale pro jistotu si vás tu pár dní necháme
na pozorování.“ Je z toho pět dní.
V
propouštěcí zprávě mj. stojí „...po údajném napadení skinheady.“ Stejnou
formulaci obsahuje i policejní protokol. Jestli ona ta krev taky nakonec nebyla
jen údajná.
Noc
ze 4. na 5. září 1993
Areál
zastávky metra v Praze 6. Skinhead P. S. napadl dvojici starších lidí. Ti
našli zastání u devatenáctiletého pankáče F. V. Bota P. S. zase našla hlavu F.
V. Napadený F. V. druhý den na následky zranění zemřel. Korunní svědek, muž,
jehož se zemřelý zastal, nenašel odvahu dostavit se k soudu.
24.
září 1993
Písek.
Sedmnáctiletého Roma T. D. pronásledují skinheadi. Uteče před nimi do řeky.
Útočníci po něm házejí kameny, aby se nedostal na břeh.
Vyčerpaný T. D. po chvíli utone.
Jediný,
kdo se po sametu bezprizorně pohozeného vlastenectví nejen ujal, ale rovnou si
ho vetkl do vývěsního štítu, byla partička hochů s vyholenými lebkami. A
pokud se komunistům tuto hodnotu nepodařilo zdiskreditovat úplně (většina
občanů k ní byla spíše vlažná, než aby k ní pociťovala vyslovený
odpor), znovuzrození nacisté toto dílo takřka dokonali.
Aspoň
do té míry, že pokud se ve slušné společnosti ohradíš proti obligátním řečem na
téma, jak je ten náš národ příšerný, musíš za každou větou hodně, hodně důrazně
dodat, že opravdu nesympatizuješ s nacisty a opravdu, ale opravdu
neschvaluješ násilí na romské menšině.
Dlužno
dodat, že jim to přece jen trvalo dost dlouho. A začalo to nenápadně. Tedy, jak
pro koho. Každopádně si toho skoro nikdo nebyl ochoten všímat. Pořád ta samá písnička: Vyrostou z toho. Asi
jako se vyroste z lezení přes plot na sousedovy třešně. Ostatně, oni o
sobě přece tvrdí, že žádní rasisté ani nacisté nejsou, že jsou jen vlastenci. A
na tom přece není nic hrozného.
Jistě,
jenže prohlásit se za rasistu, fašistu nebo nacistu není jen tak. Je třeba
schovat se za něco ušlechtilejšího, třeba za nějaký pěkný muzeální kousek. „Nic
než národ.“ „Čechy Čechům.“ Vlastenectví bylo muzeální kousek par excellence.
Mladý vlastenec? Inu, trochu legrační,
viďte, paní, ale jsou to vlastně hodný kluci. Jsou slušně ostříhaní,
nefetují...
Máte recht. Oni jen chtějí srovnat ty cikány
a proti tomu teda nejde říct ani popel. Jo, a tythlety pankáči, tak ty aspoň
pochopěj, že na ulici nemá člověk chodit vyhastrošenej jako na maškarní.
Přijdou
první medializované útoky. Další. Další a další. Vraždy. Většina obětí pochází
z romského etnika, ale je mezi nimi i súdánský student. Násilí eskaluje,
případů přibývá.
Vrcholem
hrůz se stává causa, kdy banda nacistů vhodí do domu, kde spí romská rodina,
zápalnou láhev. Dvouletá holčička si následky ponese celý život. Útočníci
dostávají víc jak dvacetileté tresty odnětí svobody.
Část
společnosti násilníkům fandí. Zejména v anonymním prostředí internetových
diskusí. Romové nejsou v Česku populární. Ale většina těch, kdo před
deseti, dvaceti lety odbývali problém mávnutím ruky, už dnes ví, že to zas až
taková sranda není. A klukovina už vůbec ne. Nikdy nebyla.
Proč
to nevěděli dřív? Nezájem? Lhostejnost? Ale proč? Kde se vzaly?
Jenže
tou dobou už přituhuje i na druhé straně. Na té romské. Někteří příslušníci
skupiny, ze které se až dosud rekrutovaly téměř výhradně oběti, se mění
v aktivní násilníky. V ty, kdo útočí jako první.
Česká
justice v poslední době řeší několik případů brutálního, s velkou
pravděpodobností rasově motivovaného útoku ze strany členů romské menšiny.
Města s početnou romskou komunitou obsazují desítky policistů. Neromští
obyvatelé se bojí napadení.
Neromská
většina nikdy neměla k Romům příliš vřelý vztah. Jedni je vnímali jako
exotická zjevení, nad nimiž se vznáší pel poněkud pochybného romantična, druzí pak především jako
jedince se zvýšeným sklonem ke kapesním krádežím, hospodským rvačkám a
nepříjemně hlučnému životnímu stylu.
Ale
nikdo moc nepředpokládal, že ho Rom napadne jen kvůli barvě pleti. Taky se to
nedělo, tedy aspoň ne v míře, která by stála za zaznamenání. A nedělo se
to ještě dlouho poté, co přišly první fatální rasově motivované útoky namířené proti Romům. Ale nakonec přece jen došlo k tomu, k čemu podle
zákonu akce a reakce dojít muselo. K tomu, že strana A přijala pravidla
hry po léta aplikovaná stranou B. Po dvaceti letech se konečně mají čeho bát
obě strany.
V listopadu
1997 tehdejší poslanec a pozdější ministr Pavel Dostál napsal: „...Nikoli, že
bych chtěl tvrdit, že Romové nekradou. Samozřejmě, že kradou. Tak jako kradou
mnozí bílí. A stejně tak jako někteří bílí, také někteří Romové mají negativní
vztah k práci a dovedou chytře zneužít sociálních dávek. Anebo vybydlet byt.
Někteří Romové jsou opravdu hrozní prevíti. Ale nikdy jsem neslyšel, že by
tihle prevíti zabili člověka jenom proto, že měl jinou pleť. Na rozdíl od nás
bílých. Většinou spořádaných a slušných lidí.“
Třetí
věta od konce už dnes neplatí.
A
znovu táž otázka: Proč to muselo zajít tak daleko? Proč ta dlouholetá
lhostejnost a nevšímavost?
Nakolik
se na nich podílí zažitý názor, že na arciohavnosti mají patent černokněžníci a
čerti (no tak dobře, ještě pár netvorů z masa a kostí, ale musejí být
dostatečně dlouho mrtví, aspoň tak dlouho jako Hitler, Eichmann, Goebbels,
Berija a spol.)?
Je
to ryzí lhostejnost (je mi všechno jedno) a ryzí nevšímavost (nevidím,
neslyším), nebo je to nevšímavost a lhostejnost coby plod přesvědčení, že
dneska už se tohle dít nemůže?
Mezitím v roce 2003 bez většího zájmu vzniká Dělnická strana. Aneb došlo na slova pár
zpovykaných pankáčů: náckové svlíkají bombery a natahují košile
s kravatami.
V roce
2004 získává DS v krajských volbách, v koalici s obdobně
zaměřenou Národní stranou a Českým hnutím za národní jednotu, směšných 0,09
procent hlasů. V komunálních volbách v roce 2006, už sama, ještě
směšnějších 0,01 procent hlasů. V krajských volbách 2008, v koalici
s Demokratickou stranou sociální spravedlnosti, získává už o něco méně směšných
1,02 procent hlasů. Ještě méně směšná je skutečnost, že je to stonásobný nárůst
počtu voličů v průběhu dvou let.
17.
února 2010 je DS z podnětu vlády rozpuštěna Nejvyšším správním soudem.
Z rozsudku:
„Je nutné jasně pojmenovat hodnoty prosazované touto stranou, jednoznačně
konstatovat, že ideologie navazující na totalitní konstrukci nacionálního
socialismu představuje zlo a že existující systém právních hodnot České
republiky není s takovou ideologií kompatibilní.“
Nástupnickou
organizací DS se hbitě stává Demokratická strana sociální spravedlnosti,
přejmenovaná nyní na Dělnickou stranu sociální spravedlnosti. Jejím předsedou
je zvolen předseda zrušené Dělnické strany. DSSS získává v parlamentních
volbách v roce 2010 1,14 procent hlasů.
DSSS
se z osudu své předchůdkyně poučila. Každý uchazeč o členství musí
podepsat prohlášení, jehož součástí jsou věty: Hlásíme se k českému a
moravskému patriotismu a tradicionalismu našeho národa. Odsuzujeme totalitní
ideologie 20. století, zejména nacismus a komunismus.
(A vlastenectví je definitivně fuj.)
Pokračovat dalším dopisem >>